Stránky

2016-08-13

Přijdete k Ježíši?

"Pokud přijdete k Ježíši, bude od vás možná chtít víc, než jste měli původně v plánu dát,
ale může vám dát nekonečně víc, než jste se odvážili žádat nebo doufat."
(Timothy Keller)

„Jéééj! ELIŠKO!“ ozvalo se zoufalé vyjeknutí v sobotu ráno z kuchyně. „Já tě přetrhnu jako hada..., pojď sem...“ 
Zvědavost mi nedala a vylezla jsem z postele. Jak jsem se blížila ke kuchyni, pojaly mé čichové buňky děsivé podezření, které se potvrdilo při otevření dveří... Eliška úspěšně vylila ¾ lahve octu na zem a vesele si v té louži ráchala ponožky. Věru voňavě vykoupené dvě minuty ticha. Smradu jako v hradu. Dítě páchlo, kuchyně páchla, koupelna i obývací pokoj jakbysmet. A maminka roztomilé roční holčičky drhla, co se dalo, zatímco si ona roztomilá holčička brebentila v postýlce. 
A tak vytíráme a vytíráme, větráme a větráme... 
Kdepak, ocet nepřelstíte, to zkrátka poznáte, když vejdete do místnosti. Já si v té souvislosti vzpomněla na pocity při své první návštěvě na věřící půdě. Byla jsem přesvědčená, že lidé na mně musejí poznat, že jsem lotr. To musejí vycítit. Jako bych přicházela mezi ně umazaná vlastním chybováním, potřísněná světem, umouňěná od hříchu. Byla to jen má představa, pouhý můj pocit, který mě ale silně znervózňoval. Věřící člověk je přece svatý a dokonalý, copak já, mizera, mezi nimi... Poznají to na mně. Nejistě jsem se rozhlížela kolem sebe. Každý můj krok určitě zanechával na podlaze zabahněnou šlápotu mých provinění, raději jsem se ani neotáčela. Poklidnou atmosférou svatostánku se ozývalo řinčení a skřípění řetězů, které jsem za sebou táhla s obrovskými olověnými závažími mé bídy. Polévalo mě horko. S velikým rancem viny na zádech jsem sotva prošla dveřmi. Jistojistě se na mě lidé dívají – sledují to bědné stvoření, které troufale vkročilo do chrámu Páně. Útroby se mi rozčilením kroutily více než u maturity... A tu se ke mně natáhla ruka k pozdravu – co teď? Vždyť mám ruce ulepené člověčenstvím... S ruměncem ve tváři jsem váhavě stiskla nabízenou pravici. Konečně jsem usedla do lavice a nesměle vykukovala zpoza hradeb svého darebáctví, čekajíc, co se bude dít... 
A tu přišel Nikodém k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Byl to odvážný krok od Nikodéma, přijít za Ježíšem, vždyť byl členem židovské rady, z toho by mohl mít zbytečné oplétačky. Ale přišel, třebaže až pod rouškou tmy... Ostatně tématem neděle byla „Víra a odvaha“, ta si žádala odvážné činy, byť s příchutí nejistoty. Ten farizejský chlapík si získával mé sympatie. I já se odvážila přijít (pobledlá a vyděšená). Ježíš na něj pohlédl se slovy: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Narodit se znovu? Jak jako narodit se znovu? Nebyla jsem jediná, kdo nechápal. „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit,“ ozval se Nikodém. Ježíše však naše nedozírná zabedněnost nepohoršovala. Trpělivě mluvil a mluvil a já začala opět znervózňovat – to při jeho pohledu do mých očí... On totiž opravdu viděl do mé duše, do mého života. On opravdu viděl, co neviděl nikdo z lidí v sále – mou umouněnost, mé šlápoty, má pouta, můj ranec na zádech. Schovávala jsem se před Ježíšem v lavici, ale on si mě i přesto našel, aby mi, hledě do očí, pověděl: „Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen...“ Válčila jsem v sobě, nesouhlasila a pochybovala, byla to má první bohoslužba „naživo“ a z mého nitra se stalo bojiště, „neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“. Pravda zkrátka bolí... Chtěla jsem vstát a odejít, ale nemohla jsem – něco mě spolu s Nikodémem drželo u Ježíše, u toho, který „sestoupil z nebes“, „aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný“. Byl to uragán, byla to smršť, bylo to nahé evangelium bez přebytečných okrasných cinkrlátek. „Potom Ježíš odešel se svými učedníky do judské země“ a já se také zvedla a odešla domů, ale tak nějak jiná – jako člověk, na kterého sáhl Bůh. 
Byl to teprve začátek, začátek mého dvouletého putování do Boží náruče, nevěděla jsem, co mám před sebou a jak dlouhá bude má cesta, já však šla. Krůček po krůčku. Proč? Protože jsem odvážně, byť nejistě uvěřila Ježíšovým slovům, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Nyní jsem za tento svůj malinký krůček důvěry ještě v dobách své nevíry vděčná – změnil mi totiž život. A třebaže jako věřící člověk nejsem ani teď svatá a dokonalá, mám jistotu, že ve své lidské malosti a slabosti nejsem sama, protože je se mnou Ten, který „nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí“...

2016-08-05

Jak se rodí den...

"Nejkrásnější na světě je vidět, jak se rodí den."
(Maxim Gorkij)

Jestli existuje něco, co mě netěší při focení východu slunce, je to brzké vstávání – zvláště v létě. Na telefonu mi svítilo 4:32, když jsem se soukala zpod zmuchlané peřiny. V pokoji vládlo ještě hutné šero, to na odvaze takovému strašpytlovi, jako jsem já, příliš nepřidá. Co jsem to jen za blázna? O dovolené vstávat dobrovolně za tmy… Měla bych se nad sebou hluboce zamyslet. Vždyť ostatní nocležníci v chatě spali jako špalci. Potichu jsem si posbírala hromádku oblečení a vyklouzla z místnosti, doufajíc, že v tom nepřehledném chumlu svršků naleznu obě ponožky… 
Tak co, bude slunko, nebude slunko, jsou mraky, nejsou mraky, ocelově šedá obloha se tvářila dosti záhadně. Ale když už jednou rozlepíte oči a vstanete, přece si nepůjdete opět lehnout, to dá rozum. Nalezení obou ponožek mi zvedlo náladu. Otočila jsem klíčem v zámku dveří, vykročila jsem ven a hned jsem znovu-pochopila, proč jednou za čas o svém volnu dobrovolně vstanu tak brzy: to na vás totiž dýchne něco nového, čerstvého, svěžího a vy do toho smíte vstoupit. Nemusíte se nikam hnát, nejste na cestě do práce nebo do školy, vy existujete jen pro ten okamžik svítání, vy jste zkrátka hosty rána. 
Měsíc nesměle vykukoval zpoza korun stromů a bělavé mlžné obláčky klouzaly po hladině rybníka. Vrátka u plotu rozpačitě vrzla a já si to metelila na louku. Vlhký vzduch voněl lesem, zeminou a lány obilí, mezi nimiž vedla polní cesta. A zatímco já intenzivně nasávala atmosféru rána, mé boty intenzivně nasávaly korálky rosy… Tu se v obilí ozval šelest. Zastavila jsem se, nastal okamžik pravdy. Divočák? Srnka? Hejkal…? Tvor začal štěkat a mně spadl kámen ze srdce, je to „jen“ srna. Štěkání se ozvalo i z dalších stran a z nedalekého paloučku se rozuteklo malé stádečko do lesa. Až mě zamrzelo, že jsem je vyplašila při snídani. Srnky v obilí mě však nadále jistily z dálky a nadávaly na mě ostošest. Děvčata, omlouvám se, nenechte se rušit, já si tu jen něco nacvakám…, pomyslela jsem si kajícně. 
Bylo to krásné ráno, kdy se krajina chvílemi cudně halila do mlžného oparu a znovu se z něj vynořovala. A tak i moje myšlenky – ty přicházely a odcházely. To jsem potřebovala, pročistit si mysl. Pravda, zábly mě nohy, promáčené nohavice i ponožky se mi lepily na kůži, ale zpátky do tepla a suchého oblečení mě to netáhlo. Dobré další dvě hodiny jsem čvachtala po louce a lese, protože mi tam bylo dobře – i navzdory mokrým nohám. 
„Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku…“ (Zach 2,17) Okamžik pro modlitbu jako stvořený. Okamžik, kdy jsem v širém okolí jenom já a Bůh. Jen my dva bdíme a já smím doprovázet svého Boha, když sestoupil na zem, aby nám stvořil nový den. Nové ráno. Pro nás – i pro mě! Mohu být svědkem divu stvoření a tvoření. Před mými zraky Bůh rozprostírá na Zemi nové ráno, nový začátek a vše, „co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (1K 5,17) Včerejšek patří minulosti, dnešek patří Bohu, který jej tvoří se vší pečlivostí pro nás pro všechny – mě nevyjímaje. Každý den, znovu a znovu, stejně dokonale, a přece pokaždé zbrusu nově a jedinečně! Hleděla jsem na tu Boží dílnu s údivem, sluneční paprsky pronikaly skrze koruny stromů do lesa a svět se pomalinku budil – do nového rána, do nového dne, do nového začátku, do naděje samé. 
Jaké tajemství skrývá rodící se den! Tady slova nestačí, tady se uvnitř vás začne lámat a drolit hrdá lidská pseudovelikost. Odkud se bere ta ohromná síla, která dává do pohybu čas? „Kdopak svou hrstí odměřil vodstvo a pídí nebesa změřil? Kdo shrnul v odměrku všechen prach země a hory odvážil na vahadlech, pahorky na vážkách? K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna. Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ (Iz 40,10.26.31) A já jsem přes pociťovanou radost, přes prožívaný úžas přestala vnímat i mokré a studené nohy… Navracela jsem se loudavě zpátky do chaty, ranní slunce se již vyhouplo nad lesy a mě hřál děkovný pocit, že mi toho rána Bůh tolik ukázal – i Sebe samého při práci… 

2016-08-01

Který mi dává sílu?

"Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu."
(Fp 4,13)

Bylo to zprvu velmi tragické nedělní shromáždění – alespoň pro mě. A to z toho důvodu, že mě po příchodu a usednutí do lavice začaly svědět snad všechny štípance a kousance, které jsem si přivezla od rybníku z jižních Čech (a že mi v tomto směru bylo vskutku přáno!). Hrůza hrůzoucí, co vám budu povídat, hotové Jobovo utrpení! Myslela jsem, že mi trýzní upadnou nohy… Své ošívání jsem se snažila maskovat, co mi síly stačily, zarývajíc nehty do lavice a majíc chuť zahryznout se sebezapřením do Kancionálu. Veškeré mé životní tužby, plány a cíle se smrskly do skromného přání: Podrbat se, jen jednou, důkladně až na kost… Naneštěstí drbání na křesťanské půdě (a ve společnosti vůbec) nevypadá příliš esteticky, kulturně a socializovaně, to si přiznejme zcela otevřeně. 
Má duše se zmítala jako v horečce. A to bohoslužba teprve začínala… Měla jsem jasno: Umřu, jistojistě umřu… Aspoň trošku se poškrábat, maličko a diskrétně… Sedíc důstojně s rovnými zády, sunula jsem nenápadně levou botu elegantním obloukem k pravému kotníku. Tady je to! Blažený pocit se mi rozlil po těle. Drhla jsem si štípance takovou silou, že ještě po týdnu mám kotník stále odřený… Ale ta úleva! 
Rozedraný kotník přestával svědět, žel co s těmi štípanci na ne zrovna „veřejných místech“…? Tady končily mé možnosti, jelikož jsem člověk soudný a dbalý slušných mravů. A tak jsem jen trpěla. Pane Bože, jaký smysl mělo vymýšlet ty bodavé, kousavé, otravné potvory?!, úpěla jsem v mysli a zdvihala beznadějně oči ke Stvořiteli nebe i země. A tu zaznělo z kazatelny: Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, z úst mi bude znít vždy jeho chvála. O Hospodinu mluv s chloubou, moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno.“ (Ž 34,2-4) 
Musíte uznat, že Boží odpověď neměla chybu. I já to uznala. Dobré, Pane Bože, opravdu dobré, to se Ti povedlo, 1:0 pro Tebe! Evidentně Pán Bůh skutečně vnímal mé bezprostřední intimní problémy vprostřed svého svatého lidu na Žižkově. Vědomí, že netrpím sama, protože Bůh trpí se mnou, mi dávalo naději na přežití. Šla jsem do sebe a statečně snášela tělesné nepohodlí – na mě si žádná havěť nepřijde, nejsem přece z cukru! 
ale proč ty bestie musí tolik kousat? A proč to musí tolik svědět?!, zoufala jsem si opět po chvíli. Tentokrát se z kazatelny ozval apoštol Pavel: Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Fp 4,13) Naslouchala jsem kázání o vděčnosti, dostatku i nedostatku, spokojenosti i nespokojenosti a má potřeba poškrábání ke mně doléhala ze stále větší dálky, až jsem ji nakonec vůbec neslyšela. Seděla jsem klidně a nevrtěla se. Mysl mi zakotvila u tématu a štípance zůstaly kdesi za obzorem. „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám…“ (Fp 4,11) A já skuhrám kvůli několika hmyzím bodnutím, ach jo, jsem já to lotřisko. Krásná Boží lekce! (Teprve až po kázání jsem si uvědomila, že jsem během něj úplně zapomněla trpět a litovat se…)
Bohoslužbu jsem dotáhla do vítězného konce, odnesla jsem si Boží ponaučení, a nejen že jsem přežila já, ale přežila kupodivu i má důstojnost – ostatně „všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu“, nemám pravdu? A na úplný závěr jsem se za odměnu konečně řádně podrbala, ale nebojte, hezky v ústraní, protože jsem přece ten člověk soudný a dbalý slušných mravů!

2016-07-30

Království Boží je mezi vámi

"Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat;
ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!"
(L 17,20-21)

Lesní svahy byly posety borůvčím a borůvčí bylo poseté borůvkami – malými i velikými. Půjdeme na borůvky a upečeme si k nedělní kávě borůvkové koláče, tak zněl nápad! Což o to, představa borůvkových koláčů zněla vskutku lákavě, ale mé nadšení doznalo značného přehodnocení v okamžiku, kdy jsem stála uprostřed keříčků s hrnečkem-trháčkem a snažila se zaplnit alespoň jeho dno… To byl nápad, to vám tedy řeknu!, spílala jsem nahlas i potichu, když má frustrace (po pěti minutách trhání) začala dosahovat globálních rozměrů. Byli jsme tři a měli jsme s sebou pětilitrové plastové umyvadélko, které čekalo na své zaplnění. 
Ty brďo, to je dovolená… Nohy podrápané, ruka fialová od sběru, záda zpocená, život zkrátka ztrácel veškerý smysl. První hrníček… I ty největší borůvky se mi zdály menší a menší – ani borůvky o velikosti meruňky by mi nebyly dost dobré. Druhý hrníček… Sluníčko se stávalo nesnesitelnější a nesnesitelnější. Třetí hrníček… Aspoň že ten les kolem šuměl a voněl, ptáci štěbetali a nedaleký potok klokotavě hučel při své klikaté cestě do údolí. Čtvrtý hrníček… Rezignovaně jsem seděla v jehličí, snila o hřebenu na borůvčí a zoufale hledala borůvku velkou jako tenisák, čímž by se ukončilo mé utrpení… Pátý hrníček, hotovo! Jde se z lesa! Zlatý hřeb naší borůvkové výpravy přišel po návratu do penziónu, kde jsem vyčerpaná na těle i na duchu ze sebe svlékla propocené a špinavé oblečení, abych zjistila, že mám rozmixované borůvky i za spodním prádlem… Věru dlouho předlouho jsem neměla sedací část těla fialovou! 
Na druhou stranu musím uznat, že sběr borůvek má své kouzlo. Předně proto, že máte moře času na důkladné přemýšlení, hloubání, dumání a uvažování úplně o všem, neboť trhání borůvek jest činností prakticky nekonečnou. Trhala jsem borůvku za borůvkou. Byla to vskutku práce. A tu jsem se usmála – Takhle nějak to je možná i s Božím královstvím…, napadlo mě. Kolikrát ta naše práce na Boží vinici, v tom Božím borůvčí, není ani vidět a zdá se nekonečnou, nepřibývající a někdy až nesmyslnou. Kolik dřiny se za tím skrývá – v horku dne i chladu noci, ale Boží trháček nám přijde stále prázdný. Jsme z toho rozlámaní, ruce umazané, a co to spolkne času! Snad jen ta (byť třesoucí se) víra v Boží království, snad jen ta křehká naděje upnutá k Ježíšovým slovům v nás probouzí další síly, odhodlání, trpělivost, vytrvalost a doufání, že naše snaha není nakonec úplně marná… 
Jak by to se mnou asi dopadlo, ptám se, kdyby moji blízcí křesťané rezignovali na trhání v Božím borůvčí… Neměli to se mnou jednoduché. Tolik jsem se zdráhala, tolik jsem váhala, tolik jsem uhýbala Pánu Bohu, tolik jsem se vztekala. Ale oni trhali dál – i když jsem pevně prohlásila, že končím s hledáním cesty k Bohu. Snesli všechny útrapy, které trhání s sebou neslo. Borůvku po borůvce. Trpělivě, vytrvale. Zdálo se to nekonečné. Ale Boží království ve světě nenápadně rostlo. Až jednoho dne – představte si! – se Boží trháček opravdu naplnil a já řekla Bohu své chvějící se ANO. Děkuji Ti, můj Pane, za tak věrné sběrače Božích borůvek, protože bez nich bych k Tobě jen těžko hledala cestu… Amen. 
P.S.: Zítra budou borůvkové koláče! :-)